V sobotu 10. prosince jsem využila chvilku před začátkem vánočního koncertu skupiny Bob a Bobci a v pozdně odpoledním světle jsem se toulala se svým fotoaparátem v zámeckém parku. Přestala jsem myslet na všechny starosti a úkoly a jen jsem cvakala spouští.
Slunce už bylo nízko nad obzorem a obloha krásně dramatická, kromě mne bylo v parku jen pár lidí, všude klid a ticho.
Strom přede mnou mi připomněl pohádkovou bytost, tajemnou, upovídanou a dlouhověkou.
Veliký prostor přede mnou se strouhou, vodními nádržemi téměř bez vody a zámkem v pozadí přivádějí mé myšlenky k historii, filmům, knížkám. Mimochodem, park je krásně upravený a udržovaný.
Tady jsem se soustředila na samotné focení, zrcadlení je nekonečné fotografické téma.
Pak jsem se přiblížila k zámku, později jsem ho obešla zprava. Tušila jsem, že až se vrátím do kinosálu s umělým osvětlením, přestanu mít pojem o čase.
Přes zeď parku jsem nakukovala do města, které je plné kontrastů. Při tom jsem si uvědomila, jaké mám v životě štěstí, ve všem.
Děkuji za nahlédnutí
a relaxujte focením!