V sobotu 10. prosince jsem využila chvilku před začátkem vánočního koncertu skupiny Bob a Bobci a v pozdně odpoledním světle jsem se toulala se svým fotoaparátem v zámeckém parku. Přestala jsem myslet na všechny starosti a úkoly a jen jsem cvakala spouští.

Slunce už bylo nízko nad obzorem a obloha krásně dramatická, kromě mne bylo v parku jen pár lidí, všude klid a ticho.

Strom přede mnou mi připomněl pohádkovou bytost, tajemnou, upovídanou a dlouhověkou.

Veliký prostor přede mnou se strouhou, vodními nádržemi téměř bez vody a zámkem v pozadí přivádějí mé myšlenky k historii, filmům, knížkám. Mimochodem, park je krásně upravený a udržovaný.

Tady jsem se soustředila na samotné focení, zrcadlení je nekonečné fotografické téma. 

Pak jsem se přiblížila k zámku, později jsem ho obešla zprava. Tušila jsem, že až se vrátím do kinosálu s umělým osvětlením, přestanu mít pojem o čase.

Přes zeď parku jsem nakukovala do města, které je plné kontrastů. Při tom jsem si uvědomila, jaké mám v životě štěstí, ve všem.

Děkuji za nahlédnutí
a relaxujte focením!