Rok 2011. Rok, kdy jsem se s batoletem pod paží, plná obav a srdce až v krku, vydala do světa. Ne, nebylo to batole z masa a kostí, ale mé papírové dítko – pár přáníček a minialb, které jsem nervózně představila skupině cizích, ale nádherně kreativních žen. Bylo to jako první den ve škole, když jsem svou tvorbu poprvé vytáhla na světlo boží. A co se nestalo? Líbilo se!

Setkání? No, nebyla to jen obyčejná kávička. Byl to mezinárodní kurz techniky fimo, a já jsem si tam definitivně ujasnila, že fimo není můj šálek kávy. Zato jsem každou volnou chvilku, každý večer, a často až do neslýchaných hodin, trávila s nůžkami, tužkou a pravítkem jako svými nejlepšími kamarádkami.

Inspirace? Hledala jsem ji všude. Na internetu, v knihách, ve snech. A postupně jsem si vytvořila svůj vlastní styl, který je jako dobré víno – stále lepší. Něco se v něm vždycky hýbe, je to trojrozměrné a skrývá v sobě malé, ale radostné překvapení.

A pak přišel ten osudový den. Poslední den setkání. Rozhodla jsem se, že už nebudu jen tiše sedět v koutě. Pochlubila jsem se svými papírovými výtvory a světe div se, z Davony, pražského ráje pro kreativní duše, mi přišel e-mail. Chtěli, abych u nich vedla kurz. A tak začala moje lektorská kariéra.

Covid? Ten nás sice zavřel doma, ale mě to nezastavilo. Naučila jsem se všechny ty online finty a triky, abych s vámi mohla tvořit dál. Protože vím, jak je důležité mít čas jen pro sebe. Protože chápu, že se bojíte toho krásného kusu papíru zničit. Protože chci, abyste z tvoření měli stejnou radost jako já. A protože vím, že dokud budu tvořit, nezakrní mi mozek.

Nadšení? To mě nikdy neopustilo. Pořád jsem schopná vymýšlet a zkoušet, kam přesně přilepit toho papírového motýla nebo kde přesně papír ohnout, a to až do úsvitu.

Tak co, zvu vás do svého papírového světa. Pojďte si krásu tvoření vyzkoušet na vlastní kůži.