Jedu takhle autem domů po dopoledním kurzu v Praze, je krásná podzimně naladěná sobota a když se tak kochám krajinou kolem sebe, napadne mne, že mi ty nejhezčí barvy podzimu zase utečou. Pak si řeknu, že když přijedu domů o půl hodiny později, tak se vlastně nic nestane. Zaparkuju kousek od vesteckého rybníka a jdu se k němu projít, samozřejmě s fotoaparátem v ruce.

A pak už se jen kochám, chodím sem a tam, cvakám spouští, zapomenu na všechny starosti a povinnosti a je mi dobře.

Po týdnu, kdy byla stále zatažená obloha a často pršelo, je sluníčko balzámem na duši.

Listí na stromech je stále většinou zelené, ale žlutá barva už se také hlásí ke slovu – mám barvy podzimu ráda a těším se, až se přidá červená…

Kousek vedle mne sedí dva rybáři a pozorují cvrkot kolem rybníka. Nechci je rušit, tak jdu zase dál.

Stačila půlhodinka a já se cítím osvěžená a těším se, až vyberu pár nejlepších fotek, které mi budou připomínat klid a pohodu u vesteckého rybníka. Ve chvíli, kdy usedám do auta, už sluníčko nesvítí, obloha je šedá a já si říkám, že jsem zase jednou měla štěstí nebo intuici a byla jsem ve správný čas na súprávném místě.

Děkuji za nakouknutí
a relaxujte tvořením (nebo focením) :).